na Blog.cz

Mám zkušenosti s bydlením v rušné části velkoměsta, okrajové velkoměsta, okrajové části většího města, i s životem na vesnici, tedy v různém prostředí, i v různých typech bydlení (činžák, panelák i dům, přízemí i desáté patro) a jsem za to všechno moc ráda, protože když jsme vybírali byt, tak jsem měla jasnou představu co chci. Poměrně brzy jsem však zjistila, že nemůžu mít všechno co chci, protože by nám nezbývalo ani na suchý chleba, takže jsme snížili z nároků a stanovili si cenou hranici. Nároky se nakonec snížili na 3+1, ne v určitých čtvrtích, ne v nejvyšším patře a cenovou hranici jsme si stanovili na 1 800 000. Je hrozná škoda, že neexistuje žádný návod na kupování bytu krok za krokem, protože člověk neví na co se ptát, po čem se dívat a na co si dát pozor. První prohlídku jsme si naplánovali do menšího městečka, odkud by jsme za prací sice museli dojíždět, ale jinak by jsme měli všechno při ruce, místo kde dům stál bylo v inzerátu na internetu prezentováno jako klidná část s nedalekým koupalištěm. Hned po našem příjezdu jsme si všimli pily, samozřejmě jsme se při prohlídce zeptali jestli je funkční a bylo nám řečeno, že ano, je ale prý velmi tichounká (měli jsme o tom určité pochybnosti), objevili jsme ale jiný a dost zásadní problém - kuchyň byla spojená s obývákem, jedna stěna krátká a na další byla široká okna, chodba byla uzounká a ložnice malinká - neměli bychom kam dát knihovnu, takže nám na seznam požadavků přibyla další kolonka - plocha na knihovnu. Jedním z dalších bytů byl byt v sedmém patře, ve středně hlučné části města, byl sice na hranici naší cenové hranice, ale zato v něm bylo všechno nové, nová koupelna, nová kuchyň, nové podlahy, obývak byl sice znovu spojený s kuchyní, ale byl poměrně velký, takže by bylo kam dát knihovnu, nadšení vyprchalo když jsme se dostali k ložnici a údajnému dětskému pokoji, do kterého by se však vešla maximálně jedna postel a psací stůl, na seznam požadavků nám přibyla minimální celková plocha 79 m2. Další v pořadí byl byt naproti obchodnímu centru, tedy na hlavní silnici, navíc z jedné strany domu vede železnice, při prohlídce byl i přes plastová okna slyšet z ulice hrozný hluk, nicméně nás realitní agentka ujistila že je nejrušnější část dne a jindy takový hluk nebývá, byl normální pracovní den a většina lidí byla v tu dobu ještě v práci, takže bych nechtěla zažít opravdovou nejrušnější částe dne, nicméně jsme se alespoň ujistili v tom, že chceme byt v klidné části a navíc jsme zjistili, že realitním agentům a inzerátům se nedá věřit - slunný byt znamená, že je tam v létě hrozné vedro, prostorný je i byt o ploše 68 m2, což mi přijde na 3+1 zatraceně málo a dobrá lokalita je zkrátka každá. Navštívili jsme další byt, o kterém nemá smysl se zbytečně rozepisovat, byl dobrý až na přemrštěný fond oprav (spláceli novou střechu a zateplení), což jsme vlastně zjistili oklikou přes otázku kdy se dům zateploval a jestli se na něm něco bude v nejbližší době opravovat. Předposlední byt který jsme navštívili byl v hezké lokaci, v družstevním vlastnictví (byli jsme ale ujištěni, že financování bude i tak v pohodě) a v dezolátním stavu - tedy dřevěná okna, původní jádro s naprosto odporným záchodem i vanou (ještě tou původní panelákovou, kde máte v jednom jejím rohu umyvadlo), starou kuchyní a elektrikou na vyměnění (v kuchyni byla v zásuvce rozpojka, v ní bylo zapojeno osm kabelů a ty vedly dále do bytu pod kobercem), nicméně byl poměrně velký 82 m2), poměrně za nízkou cenu (1 380 000) a protože se práce nebojíme šli jsme se hned z něj zeptat do banky na financování, kde nám družstevní byt velmi rychle rozmluvili, s tím že do OV se převádí dvakrát ročně, letos už se jednou převádělo a podruhé se převádí až na podzim a že by se rok platila předhypotéka, ale nebylo to ani o chlup víc naše. A tak na našem seznamu nám přibyl poslední požadavek - pouze byt v OV. Poslední byt, na který jsme se byli podívat byl ten pravý, v dobrém stavu (nový záchod, koupelna, podlaha), v dobré lokalitě, dost velký 85 m2) i za dobrou cenu (1 500 000 - je to totiž prodej bez realitky), už jsme věděli na co se ptát, po čem se dívat, věděli jsme co chceme. Takže na závěr pár rad: než začnete shánět byt ujasněte si požadavky, dejte si cenový limit, nevěřte realitkám, jejich cílem není co nejlépe vám poradit ale prodat byt, pokud se budete dívat na byty delší dobu spoustu realitních agentů uvidíte víckrát, potom by se vás mohli ptát co se vám na předchozím bytu nelíbilo, mohli by se vás po každé prohlídce ptát jak se vám byt líbí, nenechte se do ničeho tlačit, vemte si čas na rozmyšlenou a pokud se rozhodnete odmítnout raději agentovi zavolejte a sdělte mu to, nikdy nevíte jestli ho znovu nepotkáte. Pokud máte před prohlídkou chvíli čas projděte si okolí, při prohlídce se ptejte na cokoliv co vás napadne (my se ptali na chystané opravy, příspěvek do fondu oprav, jestli je v domě sušárna, jací jsou na patře sousedi, kolik stojí měsíčně energie), nemusíte se stydět, jsou to věci které byste měli vědět, byt si kupujete jednou za život, než učiníte konečné rozhodnutí obejděte si banky, jestli vám vůbec půjčí a kolik, dobrý bankovní poradce stojí na vaší straně a sám vám řekne, co je pro vás nejlepší, my jsme třeba zjistili že není dobré brát si hypotéku na 100 % od spořitelen kvůli překlenovacímu účtu. A poslední rada: než cokoliv podepíšete důkladně si to přečtěte, dobré je i ukázat to právníkovi, abyste nenaletěli, ale pozor - dobrého právníka je potřeba si domluvit třeba i týden dopředu.

CABIN FEVER 1 - moje hodnocení: 8/10

Skupina maturantů se jede pobavit do lesní chaty, po cestě samozřejmě nakoupí pivo a potkají vyšinuté domorodce. Když dojedou do chaty jde jeden z nich střílet veverky. Místo veverek se ale trefí do nemocného muže, tělo mu pokrývají boláky a prosí o pomoc, Jeff ho tam nechá a zbaběle uteče. Večer se muž objeví u jejich chaty, vypadá hrozně, znovu prosí o pomoc, když se jí nedočká nastoupí do auta a chce s ním odjet, studenti jej proto napadnou a omylem zapálí, hořící muž s řevem uteče pryč, aniž by o tom někdo věděl uhasí se a utopí v nádrži s pitnou vodou. Studenti si užívají prázdnin, alespoň do doby, kdy jedna z nich onemocní a začne zaživa hnít. Rozhodnou se vyhledat pomoc, navštíví nedalekou farmu, kde jim nabídne pomoc jedna žena, podle fotky na stolku poznají že upálili jejího syna, utečou proto. Vrátí se do chaty a blonďák z ní odchází s basou piv do lesa aby se nenakazil, v chatě zůstávají čtyři, nakažená dívka zemře a u dalších se nemoc objeví taky, jeden jde pro pomoc a nedopatřením proti sobě poštve místní obyvatele. Na jejich chatu se chystá razie. Pro pomoc jde další, skončí v nemocnici, bohužel ho z tama odveze policajt zpět do chaty, na kterou je udělán zátah, všichni jsou zabiti. V té době blonďák, který se nenakazil protože pil celou dobu pivo, objeví mrtvolu upáleného muže v nádrži s pitnou vodou, běží před vodou varovat své kamarády vrazí do chaty a najde je mrtvé, vyjde zdrcen z chaty a tam ho zastřelí policisté. Film končí záběrem na kamion plný vody z nádrže jedoucí do světa. Nákaza se bude šířit dál.

V mým případě je tou něžnější polovičkou chlap, to on mi chystá snídani do postele, uklízí a pere. Jo, je to zkrátka zlatíčko, ale i tak má svoje nedostatky. Třeba mě fascinuje jeho občasná nechápavost, není to pořád ... to samozřejmě ne, ale když to je, tak to stojí za to. Pamatuju si na případ, kdy jsme stáli v bižuterii a já se rozplývala nad jedněma naušnicema, tak jsem si tam víceměně sama pro sebe povídala jak jsou krásné, jak mají krásný tvar a barvu, že takové ještě nemám, že ani nejsou moc drahé, miláček mi stál po boku a nehnul ani brvou, po půl hodině snažení jsem to vzdala, vyšla jsem z krámu a opřela se o zábradlí, miláček šel za mnou, vykuleně se na mě díval a pak se zeptal, "To se ti ani žádný nelíbily?". V tu chvíli jsem ani nevěděla, co mu odpovědět, pak sem skrz zuby zavrčela že líbily a šlo se zpátky do krámu, prodavačka se na nás posměšně dívala, mě se chtělo umřít a Jenda byl rád, že mi může udělat radost. Fascinuje mě taky naše společný bydlení. Víc mě teda fascinovalo ze začátku, protože jsem se strašně bála, že si ho něčím odradím, nebo znechutím, třeba tím svým jedním týdnem v měsíci, kdy jsem protivná, oteklá a posetá pupínkama, nebo tím že to přeháním s knížkama, nebo mojí závislostí na hororech, nebo třeba tím, že první věc, co udělám když přijdu domů, tak že si svlíknu ponožky, nebo svým větráním před spaním a nesnášenlivostí tepla, ale neznechutila jsem ho, ani neodradila. Taky jsem se bála, že když budeme pořád spolu, tak nás časem dostihne ponorka a neříkám, že to tak občas není, ale není to tak zlé abysme se chtěli navzájem zabít, neházíme po sobě nádobí a neděláme si naschvály, jen se občas pohádáme kvůli blbosti, třeba když mi někdo slíbí že přes týden utře prach a uklidí, abysme měli víkend jen pro sebe, ale vykašle se na to. Nikdy se ale nehádáme kvůli vážným věcem, třeba kvůli tomu, že by chtěl abych skončila se školou, zatímco já bych byla proti, nebo kvůli tomu že by se jeden z nás chtěl bavit a cestovat do čtyřiceti po světě, zatímco druhý by chtěl v pětadvaceti založit rodinu. Malý problémy má každý, ty se dají vyřešit, myslím že v mnoha případech lidi i sblížej, tedy aspoň mě a Jendu sbližují určitě, i se díky nim líp poznáváme, víme jak ten druhý reaguje když je naštvaný, uražený, nebo smutný, víme jak se navzájem omluvit a hlavně vímě, že se máme rádi a nějaká blbost na tom nic nezmění.

.. jo, jsem si tím jistá. Jak jinak by mohl stvořit U--P? Buď má smysl pro humor, nebo silně sadistický sklony. Osobně radši volím ten smysl pro humor. Nechápu polovinu učitelskýho sboru na naší škole, třeba naší angličtinářku ... s klidem nám oznámí, že končí na škole, že jede na rok na Nový Zéland, tak ať si naplánujeme zkoušku z angličtiny na začátek ledna, že potom už tu nebude, zřejmě nemá smysl pro humor jenom Bůh. I když upřímně řečeno jí docela chápu, nejsme zrovna vzorná třída ... posledně jí kamarádka místo "Dám vám injekci" řekla "Chci vás zastřelit" ... tolik k naší znalosti angličtiny. Hm a já konkrétně jsem loni na jedné hodině usnula ... tolik k zábavnosti paní učitelky. Jenomže to jí nedává důvod k tomu, aby se na nás vykašlala a odjela si do ciziny míchat drinky, já jsem jí sice vlastně nikdy neměla ráda, ale při představě že odejde a místo ní dostaneme někoho, kdo by zjistil jak na tom jsme a rozhodl se s tím něco udělat, (což se nejspíš stane, protože naše znalosti opravdu neodpovídají úrovni na jaký bysme měli na VŠ být) mám pomalu chuť ležet jí u nohou a ovívat jí učebnicí, jen aby nás v tom nenechala, nebo aby nás vzala sebou do batůžku. Sakryš a k tomu ty organizační záležitosti ... původně jsme měli být na jarní praxi tady, potom přišla učitelka s tím, že se nevejdem na gyndu, tak budeme mít čtyři týdny praxe na dětským a potom o prázdninách dva gyndy, nakonec se zjistilo, že se nevejdem ani na to dětský, takže budeme čtyři týdny na dětským doma a potom o prázdninách tři týdny na gyndě a jeden v Domácí péči, kterou jsme měli mít až ve třeťáku ... nechápu jak jsme se k tomu dopracovali :-/. A taky nechápu jak potom můžou tvrdit, že máme o prázdninách šest týdnů individuální praxe (sami si vybereme kde budem celý prázdniny otročit), když nám to potom zatrhnou a řeknou: budete tam a tam a dva týdny si buďte kde chcete ... ach bože. A taky mě fascinujou seminární práce, dostali jsme za úkol vypracovat seminární práci minimálně na deset stran čistého textu (tj. bez Úvodu, Závěru, Seznamu použité literatury a Obsahu), takže jsem vypracovala deset stránek a myslela jsem si, jak nejsem dobrá, pak přijdu do školy a dozvím se že někdo to má i na dvacet, nebo taky třicet stránek ... ne, teda čistých, i s přílohama, ale stejně ... jak potom bude vypadat v porovnání s takovýma gigantama mých těžce vypocených deset stráneček??? No, ale pořád sem lepší než Pták ... Ptákošek ze sebe vytlačil devět a kousíček stránky, z toho jedna je Cvičení dědy Vondráčka, když jsem to viděla, tak jsem málem slítla ze židle, nejsem si úplně jistá jak se bude magistře líbit seminárka, kde celou stránku zabírají tipy ve stylu: Skok vzad, když si nalívám štamprle a Maruška vejde do dveří, ale hádala bych, že jí to asi moc nenadchne. Už aby byl desátý leden, nemůžu se dočkat obhajoby, zajímalo by mě, jak to Pták okecá a jestli jí to uzná, jestli jo, tak budu příště seminárku prodlužovat smajlíkama a stripama s Garfieldem.

Mezi své nejlepší přátele počítám svůj mobil, vím že to není člověk, ale když můžou lidi běžně považovat za členy rodiny křečky a andulky, tak proč já bych za svého přítele nemohla považovat mobil? Tráví se mnou víc času než moje nejlepší kamarádka, nebo přítel. Vždycky je po ruce, každé ráno mě probouzí a pamatuje si za mě různá hesla, telefonní čísla všech lidí co znám, i moje plány. Slouží mi místo diáře, zapisuju si do něj, co potřebuju koupit, jaký film chci stáhnout, jaký si koupit učebnice, nebo kdy má jaká spolužačka narozeniny. Jsem na něm závislá, potřebuju ho, neznám horší pocit než když necítím v kapsu jeho známou tíhu. Musím ho obdivovat za všechno, co vydrží. Vím, že to se mnou nemá lehký, nejsem zrovna příkladnej vlastník, často ho nabiju až když nemá ani čárku baterky a začne žalostně pípat, mnohokrát mi spadl na zem, jednou jsem ho vzteky hodila do pole, mnohokrát jsem do něj vřískala, zaplaval si v pivě a povaloval se snad na každým centimetru mého pokoje na intru i koleji, párkrát se mnou šel i do sprchy, o záchodě nemluvě. Vím, že toho musí hodně vydržet a já jsem neskutečně ráda za to, že to všechno mlčky snáší, vždyť co bych si bez něj počala. Přijde mi smutné, že v dnešní době mobil každý považuje za samozřejmost, bývaly doby kdy to tak nebylo ... sama si vzpomínám na dobu, kdy jsme doma měli jenom pevnou, krásný červený telefon s černými tlačítky a černý sluchátkem, rodiče mě přinutili se číslo domů naučit nezpaměť a já si ho pamatuju dodnes - 326 723 516, stával tam v rohu kuchyně, hned za dveřma na Zlatých stránkách, moc lidí nám na něj stejně ale nevolalo a my jsme taky nevolali, jen když to bylo potřeba, ne na popovídání, na to to bylo moc drahé, vím že nám na pevnou linku volával děda, máma mi vždycky dala sluchátko do ruky ať dědu pozdravím, ten se mě pokaždé zeptal jestli jsme doma (to je pro něj typická věta, pokaždé když přijel k nám před dům a pak zazvonil a já to zvedla a pozdravila ho, zahlásil "Ahoj, jste doma?", nejspíš to tak dělá dodnes) a já pokaždé kývala hlavou, že jo, ale málokdy jsem i odpověděla, nějak mi nedocházelo, že mě nemůže vidět, ale zato slyšet jo. Náš červený telefon jsem mívala ráda, ale byly chvíle, kdy jsem ho nenáviděla, třeba když jsem měla doma kamarádky a musela jsem pro sestru do družiny, pokaždé jsem doufala, že když nepřijdu včas, že jí pošlou domů samotnou, ale družinářky místo toho telefonovaly k nám domů a vynadaly mi, že si neplním povinnosti, ty družinářky jsem nenáviděla stejně jako zvonění telefonu po druhé hodině, v tu chvíli jsem vždycky věděla, že mi volají ony, možná by to tak bylo až do konce základní školy, kdyby mě nepřejelo auto. Potom jsem do družiny pro sestru chodit nemusela a nemusela jsem ani zvedat telefon, krátce po nehodě měl i u nás doma skoro každý mobil, já jeden dostala v páté třídě, byl to obrovský Alcatel, byl hrozně ošklivý, dneska by se řeklo že to bylo pádlo a taky to pádlo bylo a měl takovou tu jakoby anténku, byla jsem ráda, když se po chvíli rozbil a já dostala jiný mobil, to byl Siemens, pořád to bylo pádlo, ale mě se docela líbil, nebyl to obyčejný modrý nebo stříbrný mobil, ale měl růžový kryt s kytičkama a já si ho vylepšila nálepkou, která se rozblikala když mi někdo volal, ale ani tenhle mobil mi nevydržel věčně a já byla ráda, byla jsem poslední ze třídy kdo neměl mobil s barevným displejem, můj starý mobil měl ještě to obyčejné oranžové podsvícení, jednu hru a asi tři vyzváněcí melodie, můj nový mobil měl barevnou obrazovku, měl infraport, asi dvě hry s mizernou grafikou a asi deset vyzváněcích melodií, byl to Siemens modré véčko a když sem ho dostala byla jsem trochu zklamaná, protože jsem toužila po Sony Ericsonu, to byl v tý době hit, stříbrný SE s joystickem, bluetooth, infraportem, mp3kama a tak ho měl každý, kromě mě, nakonec jsem i byla ráda, když se ten mobil začal všem kolem mě rozpadat (myslím tí že se jim vykvrdlal joystick) a pak jsem dostala svůj současný mobil, musela jsem si ho vyprosit, protože za zelenou barvu se připlácelo a to se rodičům moc nelíbilo, ale vím že sem si vybrala dobře, protože jsem s ním spokojená a až mi umře budu ho dlouho oplakávat, budu mu muset najít náhradníka minimálně stejně dobrého jako byl on a stejné značky (Samsung), abych uctila jeho památku. P.S.: Ještě něco málo k dotykovým telefonům, vzpomínám si na druhák, jedna z mých nejlepších kamarádek si pořídila LG Chocolate, který měl dotykovou obrazovku a normální tlačítko, dneska jsou všechny mobily dotykové celé, což pořádně začalo až když sem byla ve čtvrťáku na střední, vývoj jde kupředu sakra rychle. P.P.S: Chci poděkovat svému mobilu za to, že sem díky němu našla odvahu postavit se Zuzaně, kdyby mi ve druháku nesebrala mobil z lavice a nezačala se v něm hrabat, tak bych nejspíš její teror snášela, až do konce střední, ale když se v něm začla hrabat, tak sem se jí poprvé postavila, seřvala jsem jí a ona už si nikdy nic podobného nedovolila.

"Víš co je nového?", zeptá se mě Gircál. Mohla bych mu říct, že jo, protože asi tušim o čem chce mluvit, ale radši se rozhodnu dělat blbou, občas když mi nedonese žhavej drb jako první, tak se rozzuří. Vlhokové jsou sice neškodní, ale rozzuření vlhokové už tak neškodní nejsou, konkrétně Gircálovi se jednou podařilo přesvědčit dítě k vyskočení z okna, naštěstí jsem ten den zrovna měla volno, takže jsem to dítko neviděla, teda spíš to co z něj zbylo. Gircál si to tehdy pěkně schytal od gmora, teda ne že by hrůzivýmu strašidlu starýmu několik století zvlášť záleželo na životě nějakýho dítěte, ale Gircál překročil svý kompetence, ani strašidla nemají rády, když jim někdo fušuje do řemesla. "Nevím, spusť", odpovím mu, přistoupím k oknu, otevřu ho a opřu se o parapet, tohle bude na dlouho. "Rejka je zpátky, Antalen pro ní nechal poslat, na krčním se v poslední době rapidně snížila úmrtnost, tak nechal vyhlásit stav nouze a poslal pro posily, takže Furit je zpátky taky a co je nejlepší přidělili ho na naše oddělení.", Gircál vypadá potěšeně a já si uvědomuju, že mám otevřenou pusu, silou vůle jí zavřu, teda věděla jsem že se Rejka vrací a měla jsem upřímnou radost, protože i když je Rejka remnoch, nebo-li vyšší škůdce, tak je mojí nejlepší kamarádkou a taky jedinou, která o mě ví celou pravdu, ale Furitův návrat ve mě spíš než nadšení vyvolával zděšení. Tedy ne že by mě ještě strašidla po všech těch letech dokázala děsit, to opravdu ne, ale Furit byl vyjímka, z něj jediného mi běhal mráz po zádech pokaždé když se ocitl v mojí blízkosti, Furit byl totiž tím remnochem který se zjevil u mě v koupelně aby mi sdělil nejnovější novinku a já se mu od té doby nedokázala podívat do očí.

Pondělí 5.12.

Bože, kdyby existovala hitparáda nejhorších dnů, tak pondělí by vyhrálo hned po pátku. Proč po pátku? Pátky se mi obvykle příšerně vlečou, nejvíc ty které následují po klidném týdnu, není nic horšího než klidný týden, kdy si stíháte mezi prací štrikovat ponožky a na konci toho týdne nastane chaotický pátek, při kterém si ani nestehnete dojít na záchod. A myslím, že zrovna jeden takový pátek mám před sebou, protože dneska se vůbec nic neděje, teda je Mikuláš, takže o zábavu máme postaráno, Obchodka se letos rozhodla předvést a místo jednoho čerta přivedla dva, ale efekt to má stejný. Chodí po pokojích a rozdáváj malý čokoládky v celofánu a já chodím za nimi a ty čokoládky z toho celofánu vybaluju, aby nám staříci nežvejkali i s ním. Nemám malý čokoládky ráda, člověk musí kontrolovat jestli si je staříčci opravdu vezmou, někdy jen vezmou čokoládu do ruky, ona jim vypadne a ta daaa je v posteli, kde se rozmatlanáá po celým povlečení a potom přijdou na návštěvu příbuzní a ehm, asi si umíte představit jak ta čokoláda vypadá, když je rozmatlaná po posteli. Nápověda: moc dobře ne. Mikulášská trojka vyleze ze sedmičky, vklouznu tam ještě než se dovřou dveře, paní Klemancová se choulí pod peřinou v nohách postele, polštář leží na zemi, zpod peřiny se ozývají vzlyky. Ten druhý čert možná přece jenom má nějaký efekt. Přijdu k posteli a odhrnu deku, Klemancka má vytřeštěný oči a zírá na mě jako bych snad byla strašidlo, neříkám že nejsem, ale takový pohled si teda nezasloužim. "Už jsou pryč paní Klemancová, už můžete vylízt", oslovím jí něžně, tuhle bábrlinku mám ráda, má aspoň deset vnoučat a tři z nich jsou pohlední kluci v mým věku, ale nejlepší na Klemancce je, že je s ní sranda, teda pokud zrovna není Mikuláš, jen škoda že nás brzo opustí. Ne, neumře, jenom půjde do LDNky, možná jí tam zajdu navštívit, přirostla mi za ty dva týdny nějak k srdci. Klemancka na mě pořád poulí ty svoje neuvěřitelně světlounký kukadla, snažím se jí uklidnit a podle toho jak se jí uvolňuje napětí v ramenou se mi to daří, naposledy se za ní ohlídnu a opouštím pokoj, to si s těma středoškolákama vyřídím. Středoškoláci už skončili obchůzku, hezky jim za Klemancku vičiním, moje bábinky mi strašit nikdo nebude. Když středoškoláci zmizí za rohem zapadnu na čističku a opřu se oregál. "Nikdy nepochopím, jak se těch vašich falešných strašidel může někdo bát", ozve se za mnou. Otočím se, na umyté podložní míse sedí vlhok Gircál a bimbá nohama. Zamračím se na něj, vlhoci jsou nižší stupeň strašidel, vcelku neškodní, obvykle opruzují v lékárnách, kde přehazují prášky z jedný tuby do druhý, nebo přepisují příbalové letáky, takže pokud jste někdy slyšeli o tom že někomu selhala antikoncepce, tak věřte tomu že ve skutečnosti neselhala, jenom se nějakýmu vlhokovi povedl obzvlášť povedený kousek, někdy taky lékárnu opouštějí aby pronásledovali oběti svých fórků, nebo se ukazují nám, mafragranti, jediným lidem kteří je vidí. Mafragranti znamená, že jsme zvýšeně vnímaví vůči nadpřirozenu, někdy je to hustý, třeba když se vám podaří spřátelit se s vlhokem a on se vám zjeví při testu a nadiktuje vám všechny správný odpovědi, ale většinou je to otrava, třeba když se vám na okraji vany při koupeli objeví remnoch jen aby se s váma podělil o nejnovější drby, nebo když musíte jít na exkurzi do nějakýho neuvěřitelně starýho kostele a vy máte problémy do něj vstoupit, protože se vám svírá hrdlo, potí dlaně a máte pocit, že vám nohy přirostly k zemi, nikdy sem nezjistila jestli je to nahromaděnou vírou nebo tím, že by Bůh doopravdy existoval, ale v kostelech je nahromaděno víc Síly než kolik jsem schopná vnímat, je to jako když se díváte do sluníčka, víte že je zlatý, ale tolik mhouříte oči, že vlastně jen vnímáte svit přes zavřená víčka. Sjedu Gircála pohledem, vlhoci jsou šerední, někteří z nich jsou mí přátelé a mám je ráda, ale to nic nemění na tom jak vypadají, jako kdybyste zkřížili žábu s šeredným dítětem a navrch přidali šedou vrásčitou kůži a ještě tomu nějaká přísada chybí, ale je těžké určit jaká. Kdyby Klemancka spatřila Gircála, tak by jí jen deka jako útěcha nestačila, tím jsem si jistá. "Nazdar Gircále", utrousím aby mě nepomluvil, že jsem nezdvořilá. Roztáhne tlamku ve shnilém úsměvu, nádhera, místností prolítne závan vzduchu a já vím že měl k obědu kuře.

Setmělým pokojem se rozhlehl zvuk budíku ohlašujícího sedm hodin a čtyřicet minut, to byl čas který si Veronika určila ke vstávání, ráda si chodila takhle brzy po ránu zaběhat do nedalekého parku, milovala svěží ranní vzduch a prázdné ulice znamenající začátek školního nebo pracovního dne, její dny neměly přesně stanovenou pracovní dobu, Veronika pracovala jako překladatelka knížek pro děti, práci si nosívala domů, bylo jedno v kolik začne a v kolik skončí, důležitý pro ní byl jen den kdy musí práci odevzdat, nakladatelství Setr přísně dbalo na dodržování termínů, bylo to pro ně důležité kvůli reklamě, za reklamy v novinách i časopisech s datem vydání utráceli majlant a pro ilustrátora, nebo překladatele, který se s přispěním své trošky do mlýna opozdil neměli nejmenší pochopení, pokud se takový provinilec jednou za čas našel byl nemilosrdně pranýřován na schůzích nakladatelství a byla mu sebrána takřka veškerá práce, Veronika se s překladatem opozdila jen jednou, zhruba před rokem a půl kdy se nedokázala spřátelit s anglickou verzí Peťulky Pštrosové v Egyptě, za trest dostala na přeložení několik knížek pro menší čtenáře, kdy zvířátka seznamují sěti s barvami, tvary, nebo ovocem, od té doby raději den před termínem odevzdání překladu pracovala dlouho do noci, dnes chtěla s překládáním začít brzy a pozdě skončit, aby měla volný víkend, chtěla strávit volno s hromádkou knížek, které by pro změnu mohla číst již přeložené a mohla by si je vychutnávat. Ale probudila se s neodbytným pocitem úzkosti a věděla že to nějak souvisí s její sestrou. Seděla na posteli, nohy v pletených ponožkách svěšené přes okraj matrace a probírala se starými dopisy. Měla by jí napsat, jak už je to dlouho co jí napsala naposledy? Rok, dva, tři? Kdysi si bývaly blízké, nedaly bez sebe ani ránu, starší Markéta Verče půjčovala oblečení a malovátka a smála se Verčiným neúspěchům u kluků, když později Markéta odešla do Prahy a začala podnikat, hodněkrát za ní Verča do velkoměsta přijela na víkend nebo jenom na noc, zašly si spolu do divadla na herce, které jinak znaly jen z televizních obrazovek, nebo na dobrou večeři. O dva roky později odešla Verča na vysokou školu do Brna, tehdy si začly psát dopisy, jejich rodiče nepatřili k nejbohatším a Verča závislá na jejich výplatách nechtěla plýtvat jejich penězi k ježdění do Prahy, Markéta zase neměla na delší výlety čas, byla čerstvě vdaná a v obchodě byla její přítomnost zapotřebí. Verča dostudovala školu a v Brně už zůstala, nadále si s Veronikou posílaly psaníčka, ale doba mezi nimi se stále prodlužovala, až dopisy úplně vymizely a obě ženy si jen občas zavolaly. Verču pročítající si řádky prostoupené sesterskou láskou zachvátila melancholie, ale nebyl to hezký pocit, spíš jako by jí uvnitř něco svíralo a kousalo, pořád měla ten neodbytný pocit úzkosti, věděla že se Markétě stalo něco zlého. A najednou jí toho ztraceného času přišlo líto, litovala odcizení ke kterému mezí ní a sestrou došlo, mohla zvednout telefon a sestře zavolat, ale nechtěla Markétu jen slyšet, chtěla jí vidět a obejmout, ujistit se že je v pořádku. Začala se oblékat. Z domu vyběhla právě včas, aby stihla autobus na Vlakové nádraží.

Někdy vážně nejsem ráda, že jsem ženou. Nenarodila jsem se jako žádná Miss sexy mrkev, nebo jak se jmenují různý soutěže krásy, spíš sem se narodila jako ošklivé káčátko ... já vím, asi bych měla být ráda, přece jenom se z káčátka nakonec vyklube krásná labuť s bílými peříčky, dlouhým štíhlým krkem a půvabnými křídly. No, akorát že u mě se jaksi na proces klubání do krásy zapomělo. Spíš se moje káčátkovství ještě zhoršilo a uznávám že si za to můžu z velký dávky sama, ale nadešel čas se sebou začít něco dělat, dát se dokupy, něco zhubnout, líp se oblíkat a líčit. Jo, asi to bude stát dost peněz, času i trpělivosti, ale doufám že se mi to vyplatí. Nechci už být za tu šedou myšku, co neumí používat make-up a vybrat si džíny který by jí slušely. Chci být víc podobná Carrie ze sexu ve městě a míň nevím komu, protože ošklivky do filmů neobsazují. A jde se na to ... našla jsem si fajn stránku, prodivky.tomsh.cz, kde mají pár fajn typů, co by mi při mý cestě za krásou mohly pomoct, uvidíme jak mi to půjde.

Chci napsat pár řádků o osobě, která je mi velmi blízká, provází mě už od počátků mých dní ... od prvního nadechnutí, ale byla se mnou ještě mnohem dřív. Ta osoba jsem já sama, obě moje JÁ - světlé i to tmavé, jako každý správný blíženec jsem totiž rozpolcená osobnost. A teď tedy o mě ... Není důležité jak se jmenuju, jakožto dívka jednoho dne přijdu o příjmení a své jméno nemám ráda, takže se s ním nikde nechlubím. Narodila jsem se ke konci května, takže jsem Blíženka - vzdušné znamení a myslím, že ten vzduch se ke mě báječně hodí, pořád mám hlavu v oblacích, jsem velký snílek a věřím v nadpřirozeno, jednoho dne si chci pořídit vlastní spiritistickou desku a křišťálové runy, vlastně váhám mezi křišťálem, onyxem a růženínem, chci se naučit předpovídat budoucnost a mluvit s mrtvými, abych nikdy nepřišla o nikoho koho mám ráda. Hledala jsem si různé kurzy pro začátečnice čarodějnice, ale vždy jsou obsazené dřív než se na ně stihnu přihlásit. Kromě čarodějnic mě fascinují i upíři, nemyslím tím chcípáčky stylu Edwarda, ani motorkářské kreatury s obrovskými špičáky, ale upíři jako z filmů Královna prokletých, nebo Interview s upírem, zároveň krásní i temní, znudění nekonečným životem, přizpůsobující se dnešnímu světu, ale zároveň opovrhující jím, rozpolcení, jakoby vystoupili ze světa básní prokletých básníků. Mám ráda prokleté básníky, Baudelaire je mojí první volbou, pokud si mám vybrat nějakou poezii, miluju jeho báseň Proměny upírovi. Další věcí, kterou miluju jsou knížky, mám jich spousty, kolikrát jsem si na koleji raději koupila knížku než jídlo, někdy si kvůli tomu připadám jako feťák ... proto takové lidi lituju, vím jaké to je mít předmět svojí závislosti nadosah a snažit se odolat, obvykle se mi to nepovede, pokud z peněženky vysypu potřebnou částku peněz, tak se mi to nepovede nikdy, pokud peníze nejsou, tak přemýšlím kde je vzít. Obyvkle pak nějakou dobu knížku schovávám, aby jí nikdo neviděl, aby nikdo neviděl, že se nedokážu ovládnout, někdy se stydím, že nemám dost silnou vůli, ale pak se začtu a vím, že sem udělala dobře. Mezi mé oblíbené knížky patří Pohádky z bramborových řádků, vzhledem k mému věku to může působit směšně, ale nejde o klasické pohádky typu krásná ale hloupá princezna, princ namakanec a zlá čarodějnice. Takové pohádky jsou podle mě dobré jen pro dnešní blond dívky, které randí s fotbalisty a v cestě za štěstím jim stojí jen přemrštěná cena za tenisky od Converse, mě osobně ale takové pohádky nikdy příliš nebavily, mívala jsem radši pohádky o obyčejných lidech, kteří se náhou octnou v neobyčejné situaci, o lidech kteří se postaví svému společenskému postavení a natřou to těm, kterým byli předtím pro smích. Potom mám ráda spousty dalších knížek, především fantasy a horor, vím že by tu mělo být i sci-fi, ale tomu sem nikdy nepřišla nějak na chuť. Nedám dopustit hlavně na první knížky z těchto dvou žánrů které jsem četla, z fantasy to byl Peirs Anthony a jeho Chameleon a zaklínadlo a potom Sapkowski a Krev elfů, zamilovala jsem se do těch dvou knížek jako do ničeho předtím, když sem je dočetla věděla jsem, že sem se našla, že sem našla smysl života. Z hororu to byl Dracula, nic lepšího ani v knihovně neměli, když jsem se k němu dostala byla jsem příliš mladá a proto mě nijak nezaujal, zaujali mě ale upíři a kouzlu hororu jsem potom naplno propadla po shlédnutí Interview s upírem, tím filmem jsem byla okouzlená, přála jsem si strávit noc ve společnosti Lestata a Armanda víc než cokoliv předtím. A upíři mě neopustili do dneška, čtu cokoliv v čem se bytosti noci jen mihnou, přes Stmívání po Pravou krev, kterou mám ráda i jako seriál a nepřestávám doufat, že se jednoho dne s jedním špičákovcem potkám osobně.

Kdybych byla ovoce, byla bych.. nektarinka

Kdybych byla barva, byla bych... fialová
byla zvíře, byla bych... krysa

Kdybych byla kniha, byla bych... Pohádky z bramborových řádků

Kdybych byla věc, byla bych... kniha